Matematické Fórum

Měl by se k tomu hlavně vyjádřit nějaký chemik. Ale..

Spousta molekul je nějakým způsobem "nestálých", protože molekuly se (celkem i dost rychle) pohybují, a navzájem do sebe narážejí. Říká se tomu tepelný pohyb. Pouze látka ochlazená na absolutní nulu (0K, nebo -273.16°C) by nevykazovala žádný tepelný pohyb.

No a v závislosti na tom, jak je vazba "silná" dojde někdy k tomu, že se molekula při srážce "rozbije", nějaká z vazeb se přeruší. Čím je rychlost pohybu molekul větší (teplota větší), tím k tomu dochází častěji. No a když se dvě části téhle "rozbité" molekuly zase potkají, tak se zase mohou "spojit dohromady". To už na teplotě moc nezávisí.

Takže i v případě plynného vodíku to tak je, vlivem srážek je část molekul "rozbitých".

Takže to klidně může být i tak, že při samotném setkání molekul CuO a H2 žádná reakce neproběhne, zatímco když se potká molekula CuO s atomem H, tak jí ten kyslík "urve"

Ale přesně nevím, jak to zrovna v tomto případě je, a hlavně, jak se na to vůbec přišlo (že H2 redukce neprovede, zatímco H ano).

↑ _julia:

Zdravím.

Tomuto atomárnímu vodíku se též říká nascentní. Vzniká např. při reakci nějakého neušlechtilého kovu (třeba Zn, Al...) s kyselinou bez oxidačních účinků (HCl, zředěná H2SO4...). Nascentní vodík je velice reaktivní a rychle se s ostatními atomy vodíku slučuje do molekul H2, takže jeho životnost je velice krátká (asi 0,3s pokud si to pamatuju správně). A právě díky své reaktivnosti má lepší redukční účinky než molekula H2. Pokud tedy chcete redukovat něco nascentním vodíkem, je potřeba danou látku dát předem do směsi, ve které se bude vodík vyvíjet.

Právě redukce nascentním vodíkem je základem Marshova-Liebigova testu arsenu nebo antimonu, kdy se nějaká sloučenina arsenu (antimonu) rozpustí v kyselině sírové, do které se následně přidá kovový zinek. Nascentní vodík, který vzniká reakcí zinku s kyselinou, sloučeninu zredukuje na AsH3 (SbH3), který poté uniká do trubice, pod kterou je kahan, a daný hydrid se zde termicky rozkládá za vzniku arsenového nebo antimonového zrcátka. Studentům poněkud přístupnější pokus je pak rozpuštění modré skalice v HCl nebo H2SO4, ve které se následně rozpouští hliník. Vzniklý nascentní vodík pak zredukuje modrou skalici na měď.

Dále se pak může vyskytovat vodík v atomárním stavu ve formě radikálů, které vznikají působením UV záření na molekulární vodík v přítomnosti par rtuti. Atomy rtuti pohlcují UV záření, čímž se jim dodá energie. A tyto atomy pak předávají molekule vodíku při srážce energii na rozštěpení. Vodíkové radikály mohou také vznikat třeba působením chlorových radikálů na H2. Těchto radikálů se využívá k výrobě chlorovodíku z vodíku a chloru.

Nebo jak zde píše výše ↑ MichalAld:. Čím máte vyšší teplotu a tlak, tím je vyšší šance na nějakou srážku, při které dojde k rozdělení vazby v molekule H2. Proto také většina redukcí vodíkem probíhá za vyšší teploty a tlaku, navíc ještě většinou v přítomnosti katalyzátoru (viz třeba výroba amoniaku).

Dalším možným způsobem přípravy atomárního vodíku může být také elektrický výboj při nízkém tlaku.